Kaz 7,15–18

Kaz 7,15–18

Milí bratři a sestry, kniha Kazatel, ze které jsme slyšeli dnešní čtení, patří mezi biblické knihy mudroslovné, to znamená, že v nich jde o moudrý přístup k životu. Kazatel zde konkrétně řeší, co je pro člověka dobré. Ovšem to, co zde uvádí, může být na první poslech dost překvapivé a ve srovnání s ostatní biblickou mudroslovnou literaturou poněkud zvláštní: „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý, proč by ses měl zničit?“ (v. 16).

V Bibli máme spoustu výroků o tom, že spravedlivý člověk, ten, který žije v souladu s Boží vůlí, je Bohem odměňován, dobře se mu daří a má dlouhý a požehnaný život. Se svévolníkem, který na Boha nedbá a prosazuje jen svou vůli, je tomu naopak. Podle těchto mudroslovných výroků platí souvislost mezi lidským jednáním a odplatou za toto jednání. S tímto pojetím se často setkáváme v jiné biblické mudroslovné knize, v knize Přísloví.

Např.: „Žádná ničemnost nezasáhne spravedlivého, kdežto svévolníci okusí zlého vrchovatě.“ (Př 12,21). Nebo: „Spravedlivý se nají dosyta, kdežto břicho svévolníků trpí nedostatkem.“ (Př 13,25). Nebo: „Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče.“ (Př 28,1). A našli bychom v Bibli takovýchto mudroslovných výroků celou řadu, výroků, podle kterých se má spravedlivý dobře a svévolník špatně. Spravedlivý má dlouhý život a svévolník hyne. Důležité při tom je, že ve všech těchto výrocích, kde proti sobě stojí spravedlivý a svévolník, není připuštěna žádná jiná možnost, není žádná třetí cesta. Buď je člověk spravedlivý, nebo je svévolník, nic jiného, nic mezi tím, nic trochu z obojího.

Kazatel je ovšem dobrý pozorovatel, všímá si dění na světě a říká, že tento tradiční koncept mudroslovné etiky nepostihuje celou skutečnost toho, jak to na světě chodí. Hledá proto pojetí, které přesahuje tyto dvě krajní kategorie a leží někde mezi nimi, někde nad černobílým rozdělením lidí na spravedlivé a svévolníky.

Je skandální, že „spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě“. Je skandální, že tomu tak na světě je, ale i to je součást reality našeho světa a musíme se s tím naučit žít. Ovšem jde o to, co z toho máme vyvodit, co z této skutečnosti pro nás plyne. A kazatel z toho vyvozuje, že jsou různé úrovně spravedlnosti a různé úrovně svévolnosti. Že člověk není buď jen spravedlivý, nebo jen svévolník, že neplatí toto černobílé vidění. Proto kazatel říká: „Nebuď příliš spravedlivý ani nad míru moudrý, proč by ses měl zničit?“

Kazatel neříká „nebuď spravedlivý“, říká „nebuď příliš spravedlivý“. Nepřeháněj to se svou spravedlností a moudrostí. Podobně ovšem hned záhy říká, nebuď ani příliš svévolný. Prostě ničeho příliš. Je míra spravedlnosti, která už škodí, stejně jako přemíra svévole. A to je něco nového, něco překvapivého, kazatelův přínos k dosavadní mudroslovné etice.

Podle kazatele jde o to, vyhnout se oběma těmto extrémům. Zdá se, že kazatel zde doporučuje tzv. zlatou střední cestu. Ideální je vyváženost, protože pokud se někdo bude příliš snažit o spravedlnost, tak nutně prožije zklamání. Prožije frustraci z toho, že nebude schopen dostát svým ideálům. A pak se může snadno stát, že takový člověk upadne do opačného extrému a řekne si, že je všechno snažení o spravedlnost na nic, že je všechno vlastně jedno a přestane dbát o spravedlnost úplně a sklouzne do naprosté svévole. Proto kazatel říká, dej si pozor, abys nechtěl být příliš spravedlivý ani příliš svévolný.

A podobně je to i s moudrostí. Jako by kazatel říkal, nemudruj příliš, nesnaž se všemu porozumět, všechno si nějak vysvětlit, nepřeháněj to. Moudrost je jistě veliká hodnota, ale člověk může v honbě za moudrostí zanedbat jiné velké hodnoty, jako je třeba láska.

Spravedlnost a moudrost jistě patří mezi základní hodnoty, na kterých se orientuje celá starozákonní etika, a tyto hodnoty zde nejsou kazatelem zpochybněny, ale máme si uvědomit, že i ony mají své limity. Můžeme chtít být příliš spravedlivý a příliš moudří a to není dobré. Jde o to, umět dobře odhadnout své možnosti a pustit se jen do takových věcí, které můžu zvládnout a které mně nezničí. Průšvih je, když v cestě za dobrými věci ztratím soudnost. Když chci něčeho, co je samo o sobě dobré, dosáhnout za každou cenu. Když neznám přiměřenost. Myslím, že kazatelovi zde jde o tuto přiměřenost a proto odmítá krajní vyhrocené pozice. Přiměřenost, nebo jinak řečeno uměřenost, byla také jednou z antických ctností. Nacházíme ji i v Novém zákoně. Ekumenická bible ji překládá jako „rozvážnost“ nebo „rozumnost“. Apoštol Pavel k ní opakovaně nabádá v listě Titovi, ze kterého bylo dnešní první čtení. Tato vlastnost má být přítomná u biskupa (1,8), ale také u starších mužů (2,2), žen (2,5) i mladších mužů (2,6). Vlastně všichni ve sboru mají být rozvážní a rozumní.

Vypadá to tak, že k této ctnosti se hlásí i kazatel svým důrazem na překonávání extrémů. Jde mu o hledání středu mezi tradičně nabízenými krajními polohami. Středem je možno uniknout před extrémy. Přitom střed není ani průměr ani kompromis, ale výsledek dlouhého hledání a náročného rozhovoru s dosavadní mudroslovnou tradicí. Střed představuje uměřenost, přiměřený lidský úsudek, pozici mezi dvěma špatnostmi, např. mezi nadbytkem a nedostatkem. Zaujetí středové pozice je umožněno vyhlédnutím ze schematického, zjednodušujícího, černobílého vidění buď – anebo.

Tuto schopnost dává člověku podle v. 18 především bázeň před Bohem: „Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu.“ Tento verš přímo říká, co je dobré. Dobré je, když se člověk přidrží obojího výše zmíněného, tedy když nechce být ani příliš spravedlivý, ale ani příliš svévolný.

Spravedlnost ani svévoli prostě nemáme brát v nějaké jejich absolutní podobě. Člověk totiž většinou není buď jen spravedlivý, nebo jen svévolník. I spravedlivý člověk se někdy dopouští hříchu a naopak, i velký hříšník někdy vykoná něco dobrého. Proto kazatel následně píše, že „na zemi není člověka spravedlivého, který by konal jen dobro a nehřešil.“ (v. 20). A je tedy potřeba počítat s tím, že obě krajní polohy, které představují spravedlivý a svévolník, nevystihují to, s čím bychom se mohli bezezbytku identifikovat. Všichni jsme někde mezi těmito krajními možnostmi, a proto kazatel navrhuje výstižnější koncept pro to, co je dobré a tím je bázeň před Bohem: „Kdo se bojí Boha, ujde obojímu.“ (v. 18), tedy vyhne se negativním důsledkům obou extrémů, jak negativním důsledkům přehnané spravedlnosti, tak negativním důsledkům přehnané svévole (srov. Př 10,27).

Bázeň před Bohem je pro kazatele základním principem dobra, neboť je vyjádřením pokorného, respektujícího vtahu k Bohu. Podle kazatele nemáme především usilovat o spravedlnost, můžeme si klidně připustit, že jsme i trochu svévolní a že spravedliví jsme taky jenom částečně. Ale hlavně máme žít s respektujícím vztahem vůči Bohu. Bázeň před Bohem je pro kazatele třetí cestou, je alternativou mezi krajními polohami naprosté spravedlnosti a naprosté svévole.

Bázeň před Bohem je tedy východiskem z extremismu, je tím, co má klíčovým způsobem určovat naše jednání. Podobně je to uvedeno v závěru celé knihy Kazatel: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ (12,13). Boha se boj – na tom všechno závisí, nyní i na věky. Amen.