J 1,43–51

J 1,43–51

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme četli o Ježíšově křtu a na dnešní neděli připadá následující oddíl o tom, jak si Ježíš povolává své učedníky. Ježíš byl pokřtěn a při křtu byl Janem veřejně představen. Jan o něm vydává určité svědectví, když říká: „Hle beránek Boží“ (Jan 1,35) a Janovi následovníci to slyší a proto jdou za Ježíšem.

A pak nastává ta chvíle, kdy se dozvíme, jak si bude Ježíš počínat, co bude říkat, co bude dělat. Evangelista dosud nezmínil ani jedno Ježíšovo slovo. Teprve oddíl o povolání učedníků poskytuje první Ježíšova slova a podává nám zprávu o jeho prvním působení, o jeho prvních činech. A to první, čemu evangelista věnuje pozornost a co nám sděluje, je líčení, jak se Ježíš setkal s Janovými učedníky.

Je pozoruhodné, že na začátku Ježíšovy činnosti není nějaké poselství naděje, nějaká poučná řeč nebo nějaká zázračná činnost ve prospěch lidí, ale čteme o tom, že počátek Ježíšovy činnosti je setkání. Toto setkání je rozhovorem, který zahajuje Ježíšova otázka: „Co hledáte?“ (Jan 1,38). Ježíš se obrací na hledající lidi a vstupuje s nimi do rozhovoru.

Chvíle tohoto sekání s Ježíšem byla pro učedníky patrně rozhodující hodinou jejich života. Je to skutečně hluboké osobní setkání, které proměnilo, zcela přesměrovalo, jejich život. Dnešní oddíl zaměřuje naši pozornost na povolání dvou učedníků: Filipa a Natanaela. Tito dva učedníci představují dva odlišné typy lidí. Filip okamžitě reaguje na Ježíšovu výzvu k následování, ale Natanael má námitky, má dokonce předsudky. Říká: „Co může dobrého vzejít z Nazareta?“ Natanael teprve musí být přesvědčen.

Evangelista Jan ukazuje zajímavý postup při povolání těchto dvou učedníků. Ježíš nejdřív vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (Jan 1,43). A Filip pak okamžitě svědčí někomu dalšímu o tom, co s Ježíšem zažil. Pro něho se stalo setkání s Ježíšem tak významným a tak cenným poznáním Ježíšovi osoby, že se o to musí s druhými lidmi podělit. A tedy čteme, že „Filip vyhledal Natanaela…“

„Vyhledal ho“, nebo přesněji přeloženo „nalezl ho“. Není to jen nějaké náhodné setkání, ale cílené vyhledání, nebo nalezení toho, koho lze pozvat k Ježíšovi. Ježíš nejdřív vyhledal Filipa a Filip pak vyhledal Natanaela. Je to hledání a nalezení toho, komu je možné předat pozvání. Přitom Filip, když oslovuje Natanaela, nepoužívá o Ježíšovi žádný zvláštní titul, neříká „našli jsme mesiáše“, nebo něco takového.

Říká však, že našli toho, koho ohlašoval Mojžíšův zákon a Proroci (Jan 1,45). Tedy je pro něj důležité svědectví Bible. Je pro něj důležité, že Ježíš neruší to, co doposud podle Bible v Izraeli platilo. Naopak, Písma svědčí o něm, o Ježíšovi. Proto, kdo chce zůstat věrný Mojžíšovi a prorokům, musí přijmout Ježíše. Toho konkrétního Ježíše, který je syn Josefův a pochází z Nazareta.

Ale Natanael má vůči někomu takovému předsudky, možná dokonce pohrdání. Z Nazareta? Co může být dobrého v Nazaretě? Může vůbec existovat nějaká dobrá věc, která má svůj původ v Nazaretě? Je to příliš bezvýznamné místo. Příliš obyčejné. Ve Starém zákoně o něm nikde není ani zmínka. Mesiáš má přece pocházet odjinud. Ale Bůh dokáže překvapit a nechává se nalézt tam, kde by jej nikdo nečekal.

Filip se nesnaží předložit Natanaelovi nějaké slovní důkazy a vyvrátit tento jeho pochybovačný postoj. V takovéto situaci slovní argumenty příliš nepomohou. Poznání Ježíše vyžaduje osobní setkání s ním. Filip proto Natanaela vybízí: „Pojď a podívej se – přesvědč se sám!“ (Jan 1,46). Filip zve Natanaela k tomu, aby se s Ježíšem osobně setkal. Skutečné poznání Ježíšovy osoby je totiž možné dosáhnout jedině skrze setkání s ním. Filip sám takto Ježíše poznal a chce k tomuto poznání přimět také Natanaela.

A Natanael přistoupil na tuto výzvu a svobodně se rozhodl za Ježíšem přijít. Při setkání s ním pak nevychází z údivu. Dříve než je schopen obrátit se na Ježíše slovy, slyší Ježíšův úsudek o sobě. Evangelista Jan tak svým čtenářům sděluje, že Ježíš zná lidi (srov. Jan 1,42). Ježíš ví, že Natanael je pravý Izraelita, ve kterém není lsti, tzn., že Natanaelův pochybovačný postoj je upřímný, je poctivý. Poctivě hledá a ptá se a jeho pochybnost není jen nějaká póza.

Natanael patrně ví, že mesiáš má podle Písem pocházet z Betléma, z města Davidova, které je v Judsku. Proto mu to s tím Nazaretem nesedí, proto má pochybnosti, ale důležité je, že se jde osobně přesvědčit. Jde i s tou svou pochybností za Ježíšem. A proto o něm Ježíš řekne: „To je pravý Izraelita, v němž není lsti“.

Ježíš také Natanaela překvapí tím, když mu řekne, že o něm ví i zcela osobní věci: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem“ (Jan 1,48). Natanael z toho pochopí, že ho Ježíš zná, že o něm ví. Ježíš ví, kde byl Natanael v okamžiku, když ho Filip našel. Ví o jeho zcela konkrétní životní situaci. To je něco velmi osobního.

Je to jakýsi náznak Ježíšovy vševědoucnosti. Ježíš o nás ví, vidí nás, má znalosti o všech lidech, o těch, kdo věří i o těch, kdo pochybují a naplňuje se tak na něm slovo, které říká žalmista o Hospodinu: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ (Ž 139,1–4).

Když Natanael pochopí, že Ježíš o něm ví, že ho osobně zná, tak říká: „Ty jsi Syn Boží.“ (Jan 1,49). To je vyznání Natanaelovy víry. Vyznání, které vyjadřuje Ježíšův jedinečný vztah k Bohu Otci. A Ježíš mu na to odpovídá: „Uvidíš ještě daleko větší věci…“ (v. 50). Těmi většími věcmi jsou otevřená nebesa a andělé Boží vystupující a sestupující na Syna člověka.

Něco takového viděl ve snu praotec Jákob. Ten, který byl úskočný, který podváděl své nejbližší, ale Bůh mu přesto dal poznat svoji blízkost. Dal mu ve snu zakusit to, že o něm ví a že jeho andělé jsou s ním, když musel pro svou lstivost opustit domov. A tak se díky Bohu z Jákoba stal Izrael, Jákob dostal toto nové jméno. Stal se z něj pravý Izraelita, ve kterém není lsti.

A podobně jako kdysi praotci Jákobovi dává nyní Ježíš zakusit i Natanaelovi, že o něm ví, že ho zná, že v něm vidí Izraelitu, ve kterém není lest. Ježíš tak zve k Jákobově zkušenosti. Ke zkušenosti s Boží blízkostí, která člověka proměňuje. Ke zkušenosti s tím, že nás Bůh vidí, že o nás ví, že nás osobně zná. Když za ním přijdeme navzdory našim pochybnostem a předsudkům, tak jsme u něj přijati jako Natanael. Jsme přijati ujištěním o tom, že o nás ví a že patříme k Izraeli, tedy k Božímu lidu. I nám, všelijak pochybujícím, mohou patřit Ježíšova slova: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Amen.